Domnívám se, že i Kreml už došel k názoru, že omezená intervence na Ukrajině byla chybou. Nemyslím tím, že ruské vojsko snad neuspěje ve své snaze vyhnat všechny ukrajinské vojenské jednotky z Donbasu. Tou chybou bylo něco jiného. Byla to víra, že omezená intervence zůstane omezenou.

Teď se v konfliktu nalézají USA i NATO. Ukrajinu zaplavují těžké západní zbraně i s poučením, jak s nimi zacházet. A Washington poslal na Ukrajinu rakety schopné zasahovat i území Ruska. Omezeného nezůstalo tedy v konfliktu téměř nic.

Pro Rusko zůstává dilematem, zda má vojenské operace omezit jen na oblast Donbasu na východě Ukrajiny, zatímco na západě Ukrajiny se budou akumulovat protiruské zbraně a kde se současně budou formovat i nová ukrajinská vojska, která nahradí ta, jež Rusové likvidují na Donbase. A tak Kreml sice úspěšně osvobozuje Donbas, ale jeho cíl demilitarizovat Ukrajinu a učinit z ní neutrální stát, aniž by přitom bylo nutno obsadit celé území Ukrajiny, se vzdaluje. A konflikt navíc expandoval v posledních dnech, kdy až dosud neutrální Švédsko a Finsko požádaly o přijetí do NATO. Zvláště přijetí Finska do NATO, kdyby se uskutečnilo, by představovalo značné rozšíření přítomnosti NATO na hranicích Ruska. Čili by nastal pravý opak toho, čemu chtělo Rusko svoji intervencí na Ukrajině předejít.

Kreml varoval, že se zeměmi, které by do konfliktu vstoupily, by bylo jednáno jako s válečnými žoldnéři, ale zatím svoji výstrahu nedoprovodil činem. Takže na Ukrajinu posílá dnes neohroženě zbraně i vojensky nevýznamné Dánsko.

Opožděné a omezené ruské reakce na washingtonské provokace jsou příčinou současného konfliktu a jsou též příčinou toho, že současný konflikt se může vymknout kontrole.

Bylo zřejmé, že Kreml potřeboval rychlý a totální zábor Ukrajiny, chtěl–li zabránit rozšíření války a chtěl–li současně též odradit nečleny NATO od tužeb vzdát se neutrality. Namísto toho však omezená ruská akce dala Washingtonu možnost konflikt dál rozšiřovat a udržovat jej v běhu i poté, co ukrajinská armáda bude v Donbasu poražena.

Kreml, jak se zdá, má problém pochopit, že pro něj žádné mírové a diplomatické řešení neexistuje. A to i když Wolfowitzova doktrína z roku 1992 mluví jasně: „Prvním cílem zahraniční politiky USA je zabránit znovuzrození nového rivala, a to buď na území bývalého Sovětského svazu, anebo kdekoli jinde. Toto je základní úvaha dominující nové regionální obranné strategii. Je nevyhnutelné usilovat o to zabránit dominanci nepřátelských sil v regionech se zdroji, které by mohly stačit na vytvoření globální moci“. Čili: Zničíme každého, kdo by se opovážil ohrozit naši světovládnou pozici.